Jdi na obsah Jdi na menu
 


Příběhy postav

Brachiuv Příběh

 

800px-ozkorr.jpg

Před mnoha lety se na ostrově Altar, nedaleko hory Avataris, tyčil lesohvozd a v něm malá vesnička, spíše osada. Žili tam mnoho let mírumilovní "lidé", jenž se starali o své okolí. Druidové si jich velmi vážili a chránili jejich osadu před vpádem zla více než několik 1000 let. Začalo to pravě rozbřeskem slunce nad horou, když se ve vesnici ozval z jednoho obydlí křik a pláč. Bylo to první nadechnutí novorozence dvou lidí. Matinky Suravin a otce Karzakova.

 

stockade_home_by_jimart.jpg

 

Matinka byla švadlena a otec dřevorubec, který když pokácel 2 stromy, 4 zasadil. Jméno osady Thung-ha nebylo nijak závazné, leč provázely ho jisté pomluvy. Žili jsme tam v míru a poklidu s tvory, jenž by měli být dávno vyhynulí. Já jsem si oblíbil tvora, který byl i přes své mohutné tělo a dlouhý krk považován za samotnou sílu myšlení. Byl jsem sním tak často, že mi po něm rodiče dali jméno. Kamarádili jsme se snad s každým, naše osada byla utopie pro všechny, co přišli v míru.

 

bg0.jpg

 

 

Pracovali jsme rádi a jídla i pití byl vždy dostatek. Jednoho dne táta odešel na dřevo jako každý patek před zimním spánkem, aby pomohl druidům s jídlem pro ptáčky, srnky a jinou zvěř. Byly mi teprve čtyři roky, když se to stalo. V ten den to už byly tři měsíce, co jsme byli ve válce s vesničany z okolí, kteří toužili po našem území a úrodě. Než se otec vrátil, slyšel jsem dusot kopyt, když jsem pomáhal na stavbě palisád. Netušil jsem, co přijde. Matinka volala ?Schovej se!?, ale já ji nevnímal. Byl jsem unesen tím zvukem: klap, klap, klap, klap, klap, klap? zvuk zrychloval, sílil a přibližoval se.

 

Najednou jsem uskočil a utíkal pryč. V osadě začalo peklo. Výkřiky žen, dětí a mužů bránících domovy se mísily, když nepřátelé vše kolem vypalovali a pobíjeli vesničany. Jakmile skončilo prolévání krve a vesnici utichla, seděl jsem již za malým kamenem a nevěřícně brečel nad tím, co se děje za mnou? Bál jsem se o matku a o otce, ale sám jsem jim nedovedl pomoct. Trvalo jen chvíli, než jsem se vydal zjistit, jak to ve vesnici vypadalo. To, co jsem spatřil, bylo už jen spálené obydlí a v něm těla mých rodičů - byli spolu až do konce. I když je pohlcovaly plameny, byli spolu. Oplakávaje své rodiče jsem se toulal spáleništěm. Přede mnou se znenadání objevil muž v modrém až tyrkysovém hábitu s kapucí přes obličej a s otcovsky chlácholivým tónem mě vzal na svého koně. Odvedl mě mimo tuto vesnici, mimo můj dosavadní domov s tím, že mě naučí to, co je třeba. Chtěl, abych poznal pravdu proč to tak bylo a proč je museli zabít. Řekl mi: ?Neboj se. Až poznáš svůj potenciál, pochopíš, proč se to stalo?. Až dnes chápu jeho slova. Jeli jsme dlouho - přes lesy, hory, roklinky, malá města? Cesta trvala skoro tři a půl týdne, než jsme nakonec dorazili do přímořského městečka Portoriko. Tam na nás čekala loď Rewdraywer. Cesta byla blátivá a přes koňská kopyta se smýkaly kapky deště, lijáku co tehdy propukl. Ale kouzelnější byla chvíle, kdy jsme za svítaní vyšli z hostince a už na prahu města bylo krásně vidět, jak vstává slunce. Cesta nás zavedla na hromové, lidem zaplněné pobřeží s lodí. Naše loď byla mohutná, ale kotvila v zakázaném prostoru už dva dny. Kolem ní to smrdělo ještě víc, ale spíše jako zatuchlina mrtvol. Asi byly nepříjemnosti s místní stráží, to mě ovšem tehdy nezajímalo. Já viděl jen nádhernou loď, Válečný zaoceánský parník, se třemi stupňovitými stěžni s několika plachtami nad sebou, nově natřenou na rudo zlatavou barvu písmo, název, jenž jsem zmiňoval, byl obklopen keřovitě točenými růžemi. Muž šel za kapitánem do kajuty a mě nechal venku s posádkou. O něčem se bavili a pak v kajutě začalo padat všechno, co bylo kovové, na zem a i sklenka, pak následovalo tvrdé ?bum? a nakonec vyšel jen ten muž a řekl posádce: ?Jsem Váš nový kapitán, poslechněte mě a budete žít!". Divil jsem se tomu, ale byl jsem rád, že na lodi budu v bezpečí? Prozatím. Potom jsme vypluli z přístavu na širé moře. Celou cestu jsem se díval na krásný obzor své domoviny a pokoušel se zapomenout a smířit se s tím, co jsem zažil. Trápil jsem se tím, že jsem neměl dost sil, které? nemám ani dnes. Na hladině moře, kam jsme se vydali, plulo mnoho vlnek, které kolébaly s lodí a plachty byly napjaté, jak se do nich opíral vítr z přímořského odlivu. Když přišla první bouře, neudělal jsem krok bez kýblu v ruce. Hned po první zkušenosti s bouří, mě onen muž začal učit, jak být na moři i při bouři v klidu a nezvracet. Zavedl mě napřít lodi a ukázal klidnou hladinu moře, rozštěpovanou přídovým hrotem lodi v ponorové části pod lodí. ?Kdykoliv ti bude špatně, vzpomeň si, jak to vypadá s hladinou moře. Jak vypadá, když jej brázdí zaoceánský parník, jako je tato loď. Nikdy si nepředstavuj nic jiného a buď v klidu. Až zas přijde bouře, snaž se najít harmonii s ní spojenou," řekl mi. Povšiml jsem si, že muž nikdy nesundává svou kápi a dost často se na mě po očku dívá takovým laskavým, leč starostlivým pohledem přítele a otce. Než přišla druhá bouře, učil jsem se dýchat a usměrňovat svůj žaludek tak, abych se ovládl a mohl pomáhat posádce s lany na uvazovaní plachet, které byly už tak poničené od silného větru, jenž nás varoval před bouří. Další bouři jsem strávil opět s kýblem v rukou, nebylo to ovšem tak strašné, jako předtím. Další den ráno bylo pozdvižení na palubě? Kapitán se hádal s posádkou a bojovali mezi sebou na život a na smrt. Tehdy jsem spatřil na kapitánově dlani symbol, ze kterého začalo proudit silné, zlatavé světlo a muži do jednoho popadali k zemi ? mrtví. Pokaždé, když sem se ho na to zeptal, každá konverzace s ním náhle ustala. Nechtěl mi říci, co to je a proč vždycky lidé padnou k zemi mrtví. Vždy mě upozornil, že až skončí výcvik, vše pochopím. Jedli jsme spolu u jednoho stolu a učil mě jíst s hůlkami, jako kdybych byl orientálec. ?Hůlky připravují a udržuji trpělivost," říkával v okamžiku, kdy dojedl misku s rýží a masem z ryb, které jsme naloviliPřed námi bylo ještě pár týdnů cesty a skoro po dvou dnech se opět rozpoutala bouře. Loď se kymácela ze strany na stranu na běsnících vlnách. Učil mě, jak zavazovat lana na přídi a jak se starat o loď. Během toho měl plno možností mi to vysvětlit, ale neudělal tak. Pokaždé změnil téma tak, jak se mu hodilo. Štvalo mě to. Zuřil jsem pokaždé, když to udělal, ale vztek jsem dusil v sobě. Po dvou až třech týdnech plavby jsme dorazili na ostrov, kde nás vysadil proud vody na břeh a naše loď nenávratně zmizela při poslední bouři pod hladinou moře. Po probuzení jsem zjistil, že má kůže je celá od jemného písku a soli z moře, kde jsem se minulou noc topil. Vykašlal jsem zbytek vody z plic a nadechl se čerstvého ranního vánku, který mi proháněl jemné vlásky a dost naplňoval tento okamžik jakýmsi prozřením o našem osudu i tomto místě. Muž, opředen tajemstvími, mi pomohl se posadit. ?Jsi v pořádku maličký?" optal se, když mě opíral o kámen, než ze zbytku trámu udělal ohniště, aby uvařil ryby, které předtím nalovil.  "Máš jistě hlad. Uvařil jsem pár ryb," oznámil mi a zamyšlen odešel někam dál. Já ještě seděl opřen o kámen či trám starého sudu? každopádně ať už to bylo cokoliv, dalo se to tam vydržet? Po nějakém čase jsem se doplazil k ohništi, neb mě dost bolely nohy, jak jsem je měl celé zanícené a dosti poškrábané od třísek z trámů a možná snad i trochu popálenin. Zvláštní bylo, že bolest jsem moc nevnímal. Sem tam to zaštípalo - pokaždé jsem syknul, když mi někdo nebo něco přešlo přes ně, ať už to byl krab, mravenec nebo i pár kamínků písku, poletujících ve větru. Když se muž vrátil, ležel jsem už u ohniště a v klidu klimbal u plápolajících jiskerek, vyskakujících z plamínku. Odložil nasbírané suché větvičky a uložil mě. Když jsem se probudil, spatřil jsem ho, jak mi obvazuje nohu jako nějaký ranhojič. Používal masti z bylin, které našel. Cikády, cvrčci, mravenci - ti všichni v tu noc hráli své balady, pravděpodobně o jedné ztroskotané lodi, z jejíž posádky přežili jen dva lidé?* zasměji se tomu* Byl to hezký večer? Muž se staral o ohniště a pomalu přikládal větvičky do plamenů, aby námi nebyla zima. Když jsem jedli rybu, nemohl jsem se nezeptat: ?Co teď s námi bude, Mistře ?". On byl chvíli zticha, pak odpověděl. ?To nevím. Uvidíme ráno, co bude. Teď se najezme a pokud nás nezachrání? budu tady trénovat tvé fyzické dovednosti,? oznámil mi a sám se po této větě zadíval do plamenů. Nohu jsem měl v dlaze z nějakých listů a cosi mazlavého mi natíral na rány. Někdo by to bral, jako že se mi něco snaží sníst nohu, ale ne. Za nějakou dobu to ze mě sundal, aby se podíval na zanícené ranky, a když vše zkontroloval, nechal mě jen s plápolajícím ohněm? Seděli jsme u ohniště, on mi ošetřoval nohu měl jsem ji plnou střísek a už trochu v rankách zanícenou? Byl jsem chvíli mimo, přemohl mě mikrospánek. Když jsem se s trhnutím vzbudil, byl skoro večer a na obzoru se už pomalu vynořoval měsíc? krásně kulatý a modrý? Ostrov byl bohatý na krásu zeleně, okolo voda, čisté pláže, tedy až na zbytky vraku lodi, ve které jsme ztroskotali. Většina posádky asi umřela? na pláži jsme byli jen my dva? já a Mistr, který byl jaksi zahalen tajemstvími, jež mi nechtěl poodhalit? Ráno bylo jako vždy chladivé od vánku, který poletoval mezi vlnkami v moři. Kousek o podál jsem zaslechl bouchání a ťukaní. Pootočil jsem tam hlavu a spatřil Mistra, jak zatlouká do země dva tlusté kmeny a omotává je hadrem – jednalo se asi o zbytek plachty z lodi, co našel na pláži. Když jeho práce skončila podstoupil kousek dál,dal pěstí k pasu, nadechl se a pak jednou pěstí udeřil silně do omotaného hadru.Pomalu takto střídavě dával udery pěstí, Leva ruka a pak pravá jako kdyby to byl boxovací pytel, vždy se u toho hodně nadechoval a s výdechem udeřil vší silou do jediného místa Po dokončení své práce podstoupil o kousek dál, svou pěst dal úrovně pasu, nadechl se a pak udeřil do kmenu omotaného hadrem. Pomalu údery střídal s jistou rozvážností, zdálo se, že celý svět nevnímal a soustředil se jen na své tělo a cíl. Střídal ruce a mlátil do kmenů, jako by se jednalo jen o boxovací pytel. Vždy se hodně a zhluboka nadechoval a s výdechem udeřil vší silou svého těla do jednoho místa. Uchvacovalo mě, s jakou grácií své pohyby ovládá. Věděl přesně, co dělá, a já zatoužil, aby mě to naučil. Chtěl jsem se mu svými schopnostmi byť jen trochu přiblížit. Toužil jsem se mu vyrovnat. Přesvědčovat jsem ho nemusel dlouho, jelikož můj výcvik delší dobu zvažoval a připravoval. Z neznámého důvodu chtěl, abych se naučil bránit jak před světem, tak i před sebou samotným. Kvůli mým zraněním ale nebylo možné začít s fyzickou podobou tréninku hned. Postupně mě tedy začal zasvěcovat do tajů duchovna a rovnováhy, popisoval mi různé zbraně i nestvůry… a to vše, abych byl připraven, až nastane čas. Čas, kdy se budu muset osamostatnit úplně. Zdálo se, že se mnou Mistr nehodlá zůstat věčně, měl jsem pocit, jako by vůči mně měl nějaký nesplacený dluh, který se tím vším snaží smazat. Léta běžela dál a já se jen zdokonaloval ve všem, co jsem znal a co jsem se od něj naučil. Jednou měl pocit, že mě někdo sleduje. Když jsem se otočil, oněměl jsem. Stál tam, průhledný jako zrcadlo. „Mistře,“ poklekl jsem na koleno a s úctou sklopil zrak k zemi. Opět mi říkal, jak mám vše dělat, a kde dělám chyby, ale usmíval se. Byl bezstarostný a zjevně i šťastný. Nechápal jsem, kde se tu vzal, ovšem nebyl čas to řešit. Konečně jsem po dlouhé době zase nebyl sám. Povídali jsme si o starých časech. Zavedl jsem jej tedy do bambusové chýše, kterou jsme spolu zde vybudovali, abychom měli nějakou střechu nad hlavou a nemuseli se bát divoké zvěře. I když seděl na prosti mně v křesle, já udělal jen jeden hrnek bylinkového čaje. „Když mi bylo nejhůře, vždy jsem si na vás vzpomněl,“ pověděl jsem poté, co jsem se usadil do svého vratkého křesla a zamyslel se nad tím vším. Když jsem opět vzhlédl na jeho křeslo, už tam neseděl, zase sem byl sám. Odebral jsem se ven s tím, že budu pokračovat, ale čekalo mě tam překvapení - tucet vojáku oblečených do červených kimon s turbany na hlavách a s šavličkami u pasu. Teď nebyl čas na žádný trénink, musel jsem se bránit, když se vrhli mým směrem s tasenými meči. Pár z nich drželo rozprostřenou rybářskou síť a já měl být ryba. Ryba, co měla uvíznout v té síti a to jsem nemohl bez boje dopustit… Nemohl jsem ustoupit, bylo hned rozhodnuto. Síť vzlétla, když jsem se rval s posledním bojovníkem se šavlí. Kolem mě se omotala lanka, následovalo škubnutí a pak mě odtáhli k loďce na pláži. „Zase na moře, " povzdechl jsem si v krkolomné pozici a sledoval jejich počínání. Zanedlouho na to jsem se houpal v zavěšené síti kdesi v zamřížované kajutě. Byl to děs, ale nebyl jsem tam sám. Se mnou tam bylo i mnoho jiných mladých hochů, jako jsem byl já, a všichni jsme byli asi ve stejné věkové kategorii. Celý tábor bylo jedno velké cvičiště. Drago byl můj přítel a v soubojích byl úžasný. Cvičil jsem s ním souhru meče. V táboře bylo snad jediné opravdové pravidlo - přežije jen nejsilnější. Vždy jsem si myslel, že je to Drago. Cvičil jsem se s ním tak dlouho, dokud jsem se nedokázal za pár dní naučit to, co uměl on.